Šlachta – Třicet let pod přísahou
Robert Šlachta, Josef Klíma
Osobní zpověď o životě Roberta Šlachty, a to nejen osobního, ale především toho profesního
Když za mnou přišel, řekl mi: „Dostaneš nějakou funkci, můžeš se o něco ucházet, ale budeš držet hubu.“ A já jsem držet hubu nechtěl, protože jsem věděl, kam to půjde.
Robert Šlachta je bývalý český celník, od ledna 2008 do června 2016 ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), od srpna 2016 do listopadu 2019 náměstek Odboru pátrání Celní správy ČR.
Robert Šlachta poskytuje prostřednictvím rozhovoru se známým českým investigativním novinářem Josefem Klímou osobní zpověď svého neobyčejného života, a to nejen osobního, ale především toho profesního. Hovoří o ožehavých tématech a kauzách (Nagyová, Pitr, Vidkun, Bereta a mnohé jiné), o nichž v době služby mluvit nemohl.
Ukázka z knihy (z předmluvy Roberta Šlachty)
O napsání knihy jsem začal přemýšlet v době, kdy jsem ukončil svoji činnost na ÚOOZ a u policie. Důvodů, proč se „vypsat", bylo mnohem více. Ale ten zásadní byl pokusit se vysvětlit lidem, jací jsme byli a jakou práci jsme odváděli.
Mnohokrát jsem o sobě slyšel, jaký jsem démon a co všechno a hlavně pro koho jsem měl dělat. Snad tato moje zpověď na některé Vaše otázky odpoví. Na titulu se mnou spolupracoval Pepa Klíma. Ze začátku jsme k sobě hledali cestu, ale pevně věřím, že jsme ji v průběhu našli. Měl se mnou asi hodně práce a musím říct, že naše policejní mluva se moc neslučuje s tou novinářskou.
Sami můžete posoudit, jak se tato spolupráce povedla. Za celou svou kariéru jsem potkal hodně lidí, se kterými jsem měl tu čest spolupracovat. Vím, co a jak jsme dělali a že někteří odešli, aniž by jim někdo za jejich náročnou práci poděkoval. Všem bych tedy na tomto místě chtěl moc poděkovat.
Tato kniha by nevznikla bez pomoci mých nejbližších spolupracovníků. Po tolika letech jsem si kolikrát horko těžko vzpomínal, jak to přesně bylo a co z toho už byly jen hospodské historky, mnohdy už notně poupravené…
Nečekejte v knize nějaké senzace či „Šlachtovu zprávu". Je to opravdu moje zpověď o tom, co jsem prožil a jak jsem to cítil. Jsem samozřejmě vázán mlčenlivostí, tak jistě chápete, že jsem nemohl prozradit úplně vše. Také jsem už nechtěl popisovat věci, o kterých se píše skoro denně v médiích a které jsou všeobecně známé. Pepa Klíma po mně chtěl, abych vybral zásadní kauzy, které utvářely moji kariéru u policie a později u celní správy. Bylo velmi těžké vybrat kauzy hlavně z dřívější doby a popsat je tak, aby zůstaly zajímavé a čtivé. Ty důležité z období ÚOOZ se týkaly často medializovaných případů. I takové jsem se snažil popsat z trochu jiného úhlu pohledu, než jak je znáte právě z médií.
Ty kauzy dělali lidé, měli své životy a musím říct, že jsem je často obdivoval za to, co dokázali. A co se pak s těmi případy stalo u soudu a jaký byl výsledek? Často jsem řval vnitřně nad tou nespravedlností, když jsem viděl, co s danými případy někteří dokázali u soudu udělat navzdory obsahu a důkazům. Přesto jsem ale znovu a znovu svým lidem opakoval, že pracují pro občany a problémy k tomu bohužel patří…
Pár slov od spoluautora knihy Josefa Klímy
Když jsem dostal nabídku udělat knižní rozhovor s Robertem Šlachtou, moc se mi do toho nechtělo. Na rozdíl od spousty jiných policajtů jsem se s ním osobně předtím nikdy nesetkal, znal jsem ho jen z médií – a ta ho napůl velebila a napůl odsuzovala. Velebila ho za to, že celý svůj život obětoval práci policisty, že nemá dovolenou, žije na ubytovně, pracuje nonstop, stylem padni, komu padni, a od ostatních vyžaduje totéž. Odsuzovala ho jako kaskadéra, kovboje, partyzána, který si hlavně honí triko, pracuje bez ohledu na předpisy, rozmístí co nejvíc odposlechů a doufá, že se na každého nakonec něco najde… Pak jsem si ale uvědomil, že právě to mě na Šlachtovi zajímá. Ta dvojlomnost, vyjádřená i jeho napůl světlou a napůl tmavou tváří na obálce. Jestli je takový nebo jiný. Souhlasil jsem jen pod podmínkou, že v knížce zazní všechny nepříjemné otázky, které mu novináři za ta léta nakladli, a že požádám co nejvíc lidí, kteří s ním byli ve styku, aby shrnuli, co si o něm myslí. V dobrém i ve zlém. Ty, co ho rádi mají, i ty, co mu nemohou přijít na jméno. Robert Šlachta souhlasil, a tak jsme si začali povídat.
